Modré dny - Úvodní stránka

festivalové novinky

„Podzimní, melancholická noc je pro psaní textů ideální,“ rozjímá frontam kapely Kryštof Richard Krajčo

Richarda Krajča snad není třeba příliš představovat: herec, moderátor a hlavně hudebník, fronton kapely Kryštof. Během rozhovoru na mě působil jako mírně introvertní, přemýšlivý bard, který si bude někde stranou davu pokuřovat svoje cigárko. Ale když vstoupil na pódium, byl z něj najednou třeštící šílenec, který koncertní sál přivedl k divácké explozi podobné ohňostroji.

Inspirujete se při psaní textů poezií?

Teď už ani ne, dokonce už ani moc nečtu. Bohužel na to nemám čas. Když zajdu do knihkupectví, tak většinou sekci poezie vyhledám, prolistuji si knihy, a když mě něco zaujme, tak si to koupím. Ale doma mám děti. Když konečně usnou, většinou už mi na čtení nezbývá energie. Tak si to nechávám na pozdější dobu. Nicméně kdysi jsem poezii četl hodně a myslím, že mě při psaní textů hodně ovlivnila.

Změnil se váš přístup ke skládání potom, co přišly děti a vy jste začal žít více rodinným životem?

No, nechce se mi skládat a nějak mi to nejde.

Takže se víc zapojuje zbytek kapely?

Doufám, že to tak bude.

Zatím to tak není?

Ale jo. Už na posledních dvou deskách se kluci zapojovali. Ne že by naplnili půlku alba, ale rozhodně byli inspirací. Chodí s nápady, které třeba já dotáhnu do konce. Je to lepší nejen pro mě, ale pro celý band. Většinou skládám, když mi není úplně dobře, ať už z jakéhokoliv důvodu, ale teďka prožívám vnitřně hezké období. I když jsem unavený, nebo se mi něco nedaří, stejně mě ty emoce nedokážou naplnit natolik, abych chrlil písničky tak jako kdysi.

Pokud tedy skládáte hlavně v depresích, dovedete si tyto deprese i svým způsobem užívat?

Užívat ne, ale vyvolat. Třeba písnička Cyrano mě napadla někdy ve čtyři ráno, kdy jsem nemohl spát a začal jsem přemýšlet nad tím, že jsem dlouho nic nenapsal. A začalo mě to štvát. Říkal jsem si, že už jsem napsal spoustu písniček a že třeba už žádné další nenapíšu. A jak jsem nad tím přemýšlel a nemohl jsem usnout, popadl jsem kytaru a z toho stavu, který jsem prožíval, vypadla tato píseň. Nebyla to deprese, spíš vnitřní nepokoj. Ty stavy, v nichž skládám, jsou spíše stavy jakési vnitřní úzkosti, které na vás mohou přijít kdykoliv. Třeba když sledujete naši politickou scénu, nebo když vás mrzí, že Češi neporazili Švédy v hokeji. Každý to může mít jinak. Něco na vás zapůsobí natolik, že to ve vás vyvolá potřebu vzít kytaru. Doufám, že až teď budu mít víc času na skládání, třeba bude podobných večerů víc a napadnou mě další písně.

Hledáte nové způsoby, jak skládat písně, když už teď tak často nepropadáte svým – jak jste to nazval – úzkostlivým stavům?

To ne, spíš mám takové vyhledávací období. Pro mě je strašně inspirativní třeba slovní spojení, které si přečtu v novinách a které mě nějakým způsobem zaujme. Může to být jen věta v článku, v jakémkoliv článku, politické eseji, nebo nějaké recenzi. Prostě něco, co mě trkne. Většinou si ty nápady někam zapíšu. Nejdřív skládám muziku, a za chviličku přichází ten text, protože když už dělám muziku, přemýšlím, s čím ji spojit, co ve mně evokuje. Pak stačí jediná věta, jediný verš, který rozvinu.

Můžete uvést příklad písničky, která vznikla tímto způsobem, skrze jediný zapsaný verš či větu?

To teď nedokážu říct. Pro mě je důležitý prvotní stav. Jsou to pro mě takové životní kapitoly. Pamatuji si, proč jsem písničku složil a o čem je. Ale je to zároveň taková kniha, kterou zavřu, když skončí, a cítím se líp, že jsem ze sebe dostal něco, co jsem potřeboval dostat ven, a ještě z toho udělal song.

Myslíte, že je pro vaše texty něco typického?

Moje texty jsou většinou o jediné myšlence. Hrozně se mi líbí Shakespeare. Všechny věci, které napsal, by se daly sepsat do eseje na jednu stránku. On ale dokáže jednu věc parafrázovat tolika způsoby, že stejně nenudí. A o tom je třeba Cyrano nebo Obchodník s deštěm. Jedna myšlenka, která by se dala říct jednou, jednoduchou, ba banální větou. A já se tu myšlenku snažil tak jako Shakespeare rozvíjet do více rovin a tu jednu věc pojmenovat několika způsoby.

Setkal jste se s tím, že by vaše písničky, respektive myšlenky vašich písní ovlivnily něčí život?

Setkávám se s tím docela často a hlavně u těch teskných věcí. U Lampionu, Jízdy v protisměru, Střepů… Když to není taková juchajdá – když jdete na párty a hrají vám Tepláky a vám je to jedno, protože jste opilej a je to vlastně prdel –, tak se s písničkami ztotožňujete ve chvíli, kdy vám není dobře. Když potřebujete svůj vnitřní přetlak přes něco ventilovat. Alespoň já to tak vždycky měl. Proto jsem taky ve svých patnácti, šestnácti začal poslouchat muziku. A lidi asi nejvíc reagují na texty, s nimiž se mohou životně ztotožnit: třeba po rozchodech, když jim připomínají jejich lásky, bezradnost… Je zvláštní, že ačkoliv je Jízda v protisměru v podstatě neznámý song, tak mnoho lidí se s ním spojilo. V tomhle směru má asi nejvíc ohlasů. To mě na tom hrozně baví, a proto jsem tu hudbu začal dělat.

Řeknete si někdy „tak teďka chci napsat písničku jako je třeba Mám jizvu na rtu od Nohavici“?

To ne, spíš si řeknu „ty vole, proč jsem nenapsal jizvu na rtu?“ Je to vtipné, protože když jsem naposledy seděl s Jarkou Nohavicou, tak mi říkal: „Verš ‚Mé prázdné jeviště ti nechám na příště‘,“ který otvírá naši poslední desku, „je úplně geniální a úplně mě sere, že mě to nenapadlo dřív než tebe.“ Hrozně mi to zalichotilo, že takový bard jako Nohavica řekne něco podobného. A jsem rád, že i jiní lidé to mají podobné jako já, a kolikrát si řeknou „je to takhle jednoduché a mě to stejně nenapadlo.“

Existuje taková zažitá představa, že pro spisovatele je nejlepší, když usednou večer k psacímu stroji se sklenkou vína a píšou. Máte vy sám podobnou ideální představu, jak a kdy psát písně?

Nemám. Už jsem se mnohokrát přesvědčil, že dobré věci vás mohou napadnout kdekoliv, kdykoliv. Když to přijde, je mi v podstatě jedno, kde jsem, důležité je, abych měl kytaru a čas. Pravda, většinou píšu po nocích. Má to atmosféru: ten klid, to ticho… Vím, že si můžu halekat, jak chci, a dělat si poznámky na papírky, dokud tomu nedám formu, s níž jsem spokojený. Kdybych to měl romantizovat, řeku podzimní, melancholická noc. Úplně na jedničku.

Podzim je vaše nejoblíbenější roční období?

Je takové posmutnělé. To se mi při skládání líbí. Ale zase mě štve, že na zahradě opadá listí ze stromů a já ho musím hrabat a že tráva se nebude tak zelenat. Prostě miluju přírodu. Dřív jsem to tolik neřešil, ale teď mi její podzimní uvadání vadí čím dál víc. Ale pro tvorbu je to inspirující.

Jste zároveň herec a hudebník. Jak to časově zvládáte?

Musel jsem si určit priority. Dokud jsem byl mlád a plný sil, tak jsem se snažil všechno dělat naplno, přijímal všechny nabídky a chtěl toho stihnout hrozně moc. Pak jsem zjistil, že to vlastně ani není zábava. Jenom běžíte, nestihnete se ani občerstvit a hrozně vás to unaví. Život nabízí spoustu jiných krás. A člověk stárne. Spousta věcí se mu už dělat nechce. No a pak přijdou jiné priority. Pro mě jsou děti asi to nejvíc, co člověk může mít, hrozně mě naplňují. Kapele jsem dal přednost asi před pěti, šesti lety, kdy jsem si řekl, že hudba pro mě znamená víc. Že je krásné, že jsem v Národním divadle a že jsem na to svým způsobem pyšný, ale že nemusím dělat všechno, co se nabídne. To se týká i seriálových produkcí a filmů, ale i divadelních nabídek, i když lákavých. Upnul jsem se na kapelu a herectví mám jako koníček.

Která z vašich rolí se vám líbila nejvíc?

Měl jsem krásné příležitosti. Ať už se jedná o můj ostravský začátek ve Skleněném zvěřinci anebo Hamletovi, což byly dvě role, které mě vystřelily do Národního divadla a které i dnes po letech mám pořád rád. V Národním divadle mě nejvíc oslovil Levčik v Černém mléku od Sigareva a Richard III. od Williama Shakespeara, kterého hraju dodnes. Ale ze všeho nejvíc mě asi baví Richie ze hry Láska a porozumění od Joe Penhalla z divadla Ungelt. Richie je takový ztroskotaný světoběžník, milovník všech nástrah, děvčat a alkoholu, ale vlastně i hrozně osamělý člověk. A to je opravdu nářez.

Vidíte se v Richiem?

To ani ne. Já si jenom vždycky připadal jako takový outsider. Mám pocit, že jsem si všechno musel vybojovat a vykřičet. Asi to je ve mně někde ukryto a budu se tak cítit vždycky.

Ačkoliv jste teď slavný?

Slavný, neslavný. To máte jako s komiky. Lidi si o nich myslí, že srší vtipem nejen na jevišti ale i v soukromém životě. Ale ono to tak není. Mě to naplňuje stát před lidmi, kteří si zpívají písničky, které jsem napsal. Přesto to neznamená, že bych se nemohl cítit jako životní outsider. Mám trochu pocit, že takovým lidem rozumím. Vyšel jsem z těch opravdu zaplivaných rockových klubů, ať už s kapelou anebo jako DJ. Měl jsem spoustu kamarádů, kteří spadli do drog. Měl jsem to před očima. Byla to vynikající herecká škola. Můj režisér, který mě učil herectví, mi vždycky říkal: uč se ve vlaku, v autobusech, na diskotékách, v klubech… koukej, jak se lidé tváří, co dělají. Baví mě hrát outsidery, mám pocit, že jim rozumím. Ale podobnou životní zkušenost sám naštěstí nemám.

Jaká je vaše vysněná role?

(ani na vteřinu nezaváhá) Cyrano z Bergeracu. Ta knížka je prostě geniální. Myslím, že je to jedna z nejlepších sbírek poezie, která kdy vyšla. A potom bych si rád zahrál něco, jako hrál Dustin Hoffman v Rain Manovi.

Chtěl byste si Cyrana zahrát na divadelním jevišti anebo ve filmu?

Ve filmu pochybuji, chtěl bych to divadlo. Divadlo má jiné kouzlo, jinou magii. Nikdy jsem si nemyslel, že natočím nějaký film, takže když už si z nabídek vyberu filmovou roli, beru to jako malý dárek. Ale divadlo, to je kouzlo okamžiku. Tam si roli prožijete od začátku do konce. Narodíte se a zemřete. Tohle mě baví, ne jako to čekání, střídání, když točíte jeden obraz přes druhý. Výsledek je sice někdy podařený, ale člověk nemá ten zážitek.

Viděl jste zpracování Cyrana s Depardieuem v hlavní roli?

Viděl a hrozně se mi líbil. Je pravda, že v takovém filmu bych rád hrál.

Ačkoliv víte, že se musel natáčet stejně jako všechno ostatní, to je zmateně, na přeskáčku?

Ano, ale tenhle film má dobrou atmosféru. Prostě když vidíte Depardiuea v úvodní, širákovské scéně, to je fantazie. Kvůli těmto okamžikům musí být natáčení nádherné. Viděl jsem třeba Hamleta s Kennethem Branaghem, který se mi až tolik nelíbil. Nicméně ten film občas docílil geniální filmové zkratky. Z úvodní scény jsem měl mrazení. Když si Hamletova matka bere Claudiuse a ze stropu padají růže. Hamlet v tom záběru není, sál se vyprázdní, kvítky ještě dopadávají. Pak jízda do temné uličky a na jejím konci stojí zkroušený Hamlet. Ta scéna měla takovou sílu, že jsem myslel, že mě zpracování rozloží. Což se nestalo, ale tato scéna mi zůstala v paměti, stejně jako scéna se širákem z Cyrana.

Melancholie a divoká jízda zároveň, to byla dvě vystoupení na Megakoncertu proti AIDS v podání Republic of two a Kryštofa

Dvě naprosto rozdílné kapely, dva naprosto rozdílné styly, jeden velký silný zážitek. Tak by se dal ve zkratce popsat Megakoncert proti AIDS 2011.

Světla v sále zhasínají. Diváci nechávají na pokoji stánek s pivem a obrací hlavy k pódiu. Dva fešní třicátníci – bílá košile, černá vestička, kytara v ruce – vstupují na scénu. Jiří Burian a Mikoláš Růžička. Objev ruku na Andělech 2010. Republic of two. S sebou přivádí další dvojici: Štěpána Růžičku hrajícího na baskytaru a Terezii Kovářovou, která skupinu doprovází na viollu a další nástroje. Přidružené státy, dalo by se říct, protože ač s Republic of two vystupují často, v podstatě do Republiky Burian – M. Růžička nepatří.

„All I can hear is gunshots when I listen to your heart…“ zanotuje Republika a diváci vidí, že muzikanti v sobě mají kus malého chlapce (The Fish & The Boy) a možná někteří i ví, že jeden z nich je ve znamení ryb, a nikdo neutíká domů (Home), ani se neschovává pod polštář (The Pillow), protože tahle muzika se hýbe (Move), i když v jiném tempu, než na které jste zvyklí. Ač Češi, Republic of two zpívají pouze anglicky, a jestli jim někdo nerozumí, má smůlu. Může se aspoň nechat unášet jemnými, místy depresivními, místy veselými tóny. Na diváky to očividně funguje. Republic of two je poměrně mladá kapela a myslím, že zatím je málokdo zná, ale diváky v sále okouzlila snad bez výjimky. Písničky hladí po duši, některé plynou pomalu, jiné jsou mnohem dynamičtější. Skoro to až překvapuje, protože kluci, hlavně tedy Jiří Burian, působí v civilu jako Enšpígl, takový čertík z krabičky, od kterého čekáte přinejlepším to, že vám přilepí židli k zadku. Závěrem kluci věnují divákům ještě chutný bonbónek v podobě naprosto nového songu (jehož jméno jsem si žel nepoznamenal).

Krátká přestávka. Na pódiu přichází organizátor večera , aby se oficiálně omluvil za skupinu NightWork, která nemůže přijet. Diváci jsou nejprve naštvaní, když ale slyší, že je to ze zdravotních důvodů jednoho z členů, že s tím organizátoři nemohli nic udělat a že se snaží domluvit náhradní termín koncertu, nejenom že jim odpustí, ale dokonce zatleskali. Celou věc berou takříkajíc sportovně.

Tak ještě vyhlásit vítěze soutěže o CD zúčastněných kapel, rychle přezvučit, a už je tu matador tuzemských pódií skupina Kryštof. Richard Krajčo i jeho parťáci dokážou pracovat s publikem stejně zručně jako kuchař se svým těstem. Jsou lidi ještě celí naměkko z Republiky? Tak začněme pomaleji. Zaujmout publikum přece nemůže být těžší nežli překročit Rubikon? A co na něj spáchat malý Atentát? A být stále rychlejší a akčnější a postupně rozpohybovat publikum jako velký stroj, takové perpetum mobile, stačí zmáčknout správné čudlíky. Reakce jsou dobré, lepší, ještě lepší, protože kdo nezná Kryštofa, ten nejspíš nežije, kdo nezpívá, ten nepije, a kdo neskáče, není Čech. A že se na koncertě sešli hlavně žijící Češi, tak to šlape až k Cyranovi (aby byly ty Bobule kompletní), Cosmoshopu, či jakési akční verzi Žen. Richard Krajčo jančí na pódiu jako po dvaceti RedBullech. Skáče, bubnuje, krade činely. Zvláštní, vidět ho takto, ještě před koncertem mi tvrdil, že se považuje za věčného outsidera, a teď mám pocit, že většího šoumena jsem dlouho nepotkal. A podle všeho si to pořádně užívá.

A stejně tak diváci. Jako je DuDuDuu donutilo skákat do výše, tak při Srdcotepci se k sobě zase přitiskly mladé páry a některé dokonce tančily. Však si publikum taky vyřvalo na Kryštofovi dvacet minut navíc.

Koncert už je bohužel za námi a musím říct, že se mi líbil jako už dlouho žádný. Obě kapely byly silně emotivní a obě jiným směrem, obě nabídly úžasný zážitek a nezbývá než doufat, že je obě na Modrých dnech ještě uvidíme. Zatím se můžete těšit aspoň na rozhovory s oběma kapelami. Sledujte náš web ;)

Autor: Vojtěch Žák

Foto: Martin Drápalík

„Jednu písničku jsme hráli i dvacet minut,“ vzpomíná Ondřej Ládek, publiku spíše známý pod pseudonymem Xindl X

Když jsem přišel za Ondřejem Ládkem, necítil se zrovna nejlíp a nejdřív řekl, že radši žádné rozhovory dávat nebude. Pak se však nade mnou slitoval a dovolil mi několik rychlých otázek. Začal jsem s tím, že písně Xindla X jsou plné cynismu, a zajímalo mě, kolik jemu osobně ještě zbylo iluzí. „Na to se zeptejte spíš kluků,“ řekl mi. „A jaký,“ řekli kluci. „Například?“ řekl jsem já. „Já myslím, že takhle ta odpověď stačí,“ řekl Xindl X, a u toho jsme skončili.

Jako bývalý scénárista, do jaké míry se podílíte na tvorbě svých videoklipů?

Spolu s režiséry píšu scénáře, ale pak už jim radši nechávám volnou ruku. Z postu člověka, co se na něčem podílel, vím, že je víc motivující, když si to člověk může udělat po svém a většinou to pak udělá líp. Taky si vybírám lidi, o kterých vím, že jsou dobří. Kdybych jim do toho furt kecal, tak přece nemá smysl si je vybírat, to si to rovnou můžu udělat sám.

Který z vašich videoklipů se vám zatím líbil nejvíc?

Těžko říct, každý má něco do sebe. Nemám nějaký oblíbený, nebo naopak zatracovaný. Klipy jsou super, protože režiséři, co je dělali, jsou všichni hrozně....

festival modré dny

festivalové novinky

novinky měsíce

novinky

rozhovory

Děti Modrých dnů

Speciální Modré dny

Tábor Modrých dnů

Modré Dny Extra

Vánoční Modré dny